Současný stav školství: Proč není snadné nahradit tři století starý vzdělávací systém

Nemusíme se dlouho přít o tom, že v České republice nezažíváme zrovna renesanci vzdělávacího systému, třebaže existenční potřeba zásadní změny poletuje ve vzduchu už přinejmenším několik dekád. Nebudu dnes psát detailně o tom, proč a jak bychom měli obnovit úvahy o změně ve školství; raději bych se podíval blíže na to, proč je tak těžké učinit takovou zásadní proměnu tohoto sektoru a tím potažmo i celého společenského systému, protože obojí jde ruku v ruce.

Už dávno víme, že školní osnovy pocházející z 18. století mají řadu trhlin. Ty jednoduše odhalíme vždy v momentě, kdy si chceme nadefinovat, co vzdělání v životech lidí představuje a jaký je účel školní docházky. Školství a jeho smysl v zásadě kopíruje mentální vývoj dítěte – potažmo dospělého – a poskytuje mu adekvátní množství a složitost výuky. Tím se pokouší zajistit každému člověku nejen dostatečné vědomosti o všech nutných aspektech bytí jako je historie či fyzika, ale zároveň mu interakcí učení dopomoci ke schopnosti pochopit souvislosti, odhalit kontext událostí a uvažovat racionálně.

Můžeme dlouze polemizovat o tom, ve kterých bodech dnešní školství v jaké míře selhává, jisté však je, že selhává. Problém nastává v momentě, kdy potřebujeme pro jakýkoliv zásadnější zásah do vzdělávacího systému toto selhání odhalit a přiřadit mu konkrétní úkoly k úspěšné změně. Důvod je zřejmý: Neexistuje pevně daná struktura, které bychom se mohli chytnout. Samozřejmě, máme rámcové vzdělávací programy, máme jistá pravidla, která se dodržují. Ale jednotlivé školní instituce, ředitelé škol, učitelé i studenti jsou natolik jiní, že výstup každého z nich je často diametrálně odlišný.

Na druhou stranu, při snaze definovat systematickou cestu k úspěšnému vzdělávání můžeme vycházet z elementárních vlastností, které u osob a institucí zodpovědných za tuto aktivitu očekáváme, jako je logika, racionalita a relevance. A je evidentní, že existenční potíž dnešního tři sta let nezměněného systému školství je v jedné věci, která je paradoxně tou nejdůležitější, co vzdělávání všeho druhu nabízí: Aplikaci nabytých vědomostí a dovedností do běžného života.

Abychom přišli na to, proč je to celospolečenský problém, musíme se dostat k jádru věci. Vzdělávání neposkytuje nic jiného, než informaci. Ať už je to dějepis na základní škole, právo na střední škole nebo kvantová fyzika na vysoké škole, ať už je to rekvalifikační kurz pletení nebo keramiky, v každém případě smyslem vzdělávací aktivity je poskytnout, resp. přijmout informaci, kterou zná pouze jedna strana, a touto informací předat vzdělávanému určité know-how.

Jednoznačným a prakticky jediným důvodem, proč bychom se měli chtít vzdělávat, je schopnost aplikovat nabyté informace do života. Jinak je nám jakékoliv vzdělání naprosto k ničemu. A to i v případě, že nestudujeme explicitně proto, abychom získané vědomosti aplikovali do života, ale třeba prostě jen proto, že nás látka baví. I tam se ji učíme, abychom ji znali a mohli s ní v budoucnu libovolným způsobem pracovat. Paradoxem je, že všichni vědí, že současný školský systém je v tomto ohledu velmi nedostatečný, ale v zásadě s tím nikdo nijak zvlášť nebojuje.

A teď se dostáváme k tomu, proč to tak je. Pro lepší pochopení musíme ještě oddělit to, co nazývám školským systémem a co vzdělávacím. Školský systém je jednoduše hierarchická struktura postavená státním aparátem na představě, že provede dítě od předškolního věku přes základní, střední a případně vysokou školu k potřebným znalostem a potažmo vytouženému zaměstnání. Vzdělávacím systémem nazývám obecně to, jakým způsobem jsme navyklí jako společnost učit, ať už na školách, ale také na kurzech, on-line přednáškách, v materiálech a čemkoliv dalším, co má za úkol předávat užitečné informace.

Problém je – a tomu se asi nikdo divit nebude – v politických strukturách. Lépe řečeno v tom, jak zákonodárci o školství uvažují. Primárním cílem každého dobrého politika totiž je přinést občanům co nejrychleji co nejefektivnější řešení toho, co společnost trápí. Ve školství však nic jako revoluce neexistuje, všechny změny musí vždycky proběhnout evolučně, čili dlouhodobě. A tím myslím doopravdy dlouhodobě, v řádu dekád. Na změnu je potřeba systém připravit, zároveň je nutné postupovat po malých krůčkách a citlivě zejména vůči těm, kteří jsou uprostřed studia, aby pro ně změna nebyla příliš náhlá a potenciálně problematická.

Protože se ale vládnoucí garnitura mění zpravidla v řádu jednotek let, vyvstávají tu dva zásadní vykřičníky: Jednak žádná politická strana ani osazenstvo ministerstva školství nechce přistupovat k akci, která bude stát spoustu a spoustu peněz, času i energie, aniž by během konkrétního mandátu byla jakákoliv reálná pozitivní změna vůbec vidět, nemluvě o tom, že by často mohlo dojít k tomu, že by si zásluhy za vykonanou práci vzali ti, kteří nastoupí až po současném governmentu.

Druhá věc je, že střídání stráží znamená i to, že se během dlouhodobé změny, která musí bezpodmínečně probíhat depolitizovaně a zcela konzistentně, změní zákonitě i představa o tom, jak by celý systém vlastně měl vypadat. Pro zjednodušení si to řekněme na příkladu:

V roce 2021 bude zvolena strana A, která se na čtyři roky dostane k vládě. Její ministr, pan Novák, bude vizionář, který se zasadí o zásadní revoluci školského systému a zajistí investici ve výši desítek či stovek miliard a mobilizaci tisíce úředníků, ředitelů a učitelů, kteří budou nové struktury připravovat. Dobu trvání celého procesu můžeme odhadnout s trochou štěstí a při předpokladu ekonomické prosperity řekněme na deset až dvacet let. Během čtyřletého období vlády strany A nebudou vidět v rámci školství žádné změny, protože proces je dlouhodobý. Budou však vidět utracené miliardy.

Po čtyřech letech občané – i kvůli nespokojenosti s nesplněnými sliby o školní revoluci – zvolí stranu B, která ministerstvo převezme a v souladu se svou představou do procesu zásadně zasáhne. Polovinu rozpočtu na školství vyškrtá a v podstatě započne proces nový, zcela odlišný. Ani ten ale nemůže proběhnout revolučním způsobem, ze dne na den. Celá situace se tak bude opakovat znovu a znovu a znovu. Situace, z níž není cesty ven.

To je realita, se kterou se potýkáme od poloviny 20. století a pravděpodobně se z ní jen tak nevymaníme ani v příštích dekádách. Nejhorší jsou totiž změny, které nejsou vidět. Mají obrovský význam pro společnost, ale těm, kteří si na svá ramena vezmou toto břemeno, přináší spíš vrásky, než užitek. Vím, co si říkáte. Hodilo by se, abych v této kritické úvaze nabídl řešení. Bohužel zatím neexistuje nápad, který by úspěšně dovedl školský systém k zásadní změně, aniž by za ním padaly hlavy. A nikdo nechce být tím, komu padá hlava. Každý politik – a já mu to vlastně nemůžu ani vyčítat – raději sáhne po opravách dálnic nebo snížení daní, protože to jsou jasné, konkrétní a hmatatelné akce, které jsou vidět hned a někdo je reálně ocení.

Západní společnost už dávno ví, že současný proces učení není efektivní. Ví, že drilování, testování a známkování vede u žáků a studentů spíše k demotivaci, a že způsob, jakým se na školách podle rámcových vzdělávacích programů vyučuje, rozhodně nevede děti zejména na základních školách k lásce ke vzdělávání. Současnému školství se nedaří předat žákům vztah k látce a touhu po vědomostech. Kvůli tomu nám unikají tisíce nadaných lidí, kteří si zvolí jednodušší cestu, protože vzdělání je pro ně příliš ostré, přísné a absolutně bez schopnosti předat jim informace, které budou moci nejen využívat, ale i rozvíjet v praxi.

Přitom vzory bychom měli. Metodická projektová výuka, ke které přistupují některé školy v USA a dnes už se jí inspirují například i skandinávské země, ukazuje, že když chceme a máme vůli onu změnu učinit, jsme schopni mladým lidem nabídnout obrovskou paletu schopností a vědomostí, po kterých doslova lační. Bohužel je to stále menšina převážně soukromých škol, kde existují vlastní, víceméně decentralizovaná pravidla.

Je potřeba si uvědomit, že vzdělání je pro lidstvo existenčně důležité a jeho možnosti neznají hranic. Musíme odstranit samozvané problémy, které nás zbytečně blokují, a přestat se bát změny, na které musíme – než k ní přistoupíme – dlouhodobě a intenzivně pracovat. Jako společnost, ne jako jednotlivci. Když se totiž čas od času objeví dítě, které se nějakým zázračným způsobem dokáže vyhýbat klackům, jež mu systém hází pod nohy, a lásku ke vzdělávání si přece jenom najde, existuje jen velmi malá šance, že dokáže při současném mindsetu společnosti najít způsoby, jak svou vášeň naplnit. Od skutečné změny je zkrátka třeba odtrhnout ego těch, kteří o změně rozhodují.

I v naší malé republice by mohlo v budoucnu vyrůst mnoho a mnoho zajímavých tváří. Samozřejmě netvrdím, že nyní nejsou. Ale ti, kteří si vzdělání vyberou jako svou životní cestu, se k tomuto rozhodnutí musí prokousat lety strávenými ve školách, které je připraví pouze na testy a zkoušky, ale už ne na život a aplikaci nutných dovedností do praxe. Takové know-how tito studenti musí složitě hledat jinde, než v jádru celého systému. A většinou to nenajdou. I proto často nejeden mimořádně talentovaný žák vlastně nikdy nedostane pořádně šanci ukázat, co v něm – a ve skutečnosti i v celé řadě dalších a dalších – je.

Není to škoda?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *