Robert Oppenheimer se během svého života dočkal mnoha křivd a jeho stopa v dějinách lidstva je nesporně kontroverzní. Kdyby však mohl vidět nejnovější opus Christophera Nolana, odpustil by světu a možná i sám sobě. Jeden z nejoriginálnějších tvůrců historie zase po čase předvádí, že filmové řemeslo umí dát světu mnohem víc, než jen pár líbivých obrázků.
Drtivou lásku ke stříbrnému plátnu mi Nolan připomněl naposledy v roce 2014, kdy uvedl svůj dosavadní opus magnum Interstellar. Snímek plný elektrizujících vizuálních efektů jsem tehdy potřeboval nutně vidět znovu v IMAXu, abych si ho mohl užít naplno. Zatímco následující Dunkerk a Tenet ve mně zanechaly spíše chladnější dojmy, Oppenheimer je unikátní v tom, že i toho budu chtít vidět znovu v IMAXu, a to i přesto, že neobsahuje žádné (!) ryze počítačové efekty.
Nolan je mimořádně schizofrenní tvůrce. Nebo aspoň to tak může působit podle žánrových switchů, které během své kariéry dosud činil. Dokáže skákat mezi gothamovským lovebrandem, mysteriózním sci-fi a precizním dokudramatem, zatímco jeho storytelling zůstává stále naprosto pohlcující. Tentokrát si dokázal hrát s diametrálně odlišnými žánry i v rámci jednoho filmu. A jak v mých očích Dunkerku chyběly emoce, Oppenheimer ze mě vytřískal co šlo.
A to říkám jako skalní fanoušek fyziky, která je mým velkým koníčkem. To znamená, že jsem šel do kina s naivní představou, že ani mistr Nolan mě nemůže ničím překvapit, protože příběh Projektu Manhattan znám od A do Z. Je pravda, že po faktické stránce jsem k žádným mimořádně novým zjištěním nedošel. Nolan však dokázal něco ještě mnohem lepšího. Udržel mě tři hodiny v hororovém napětí, přestože jsem znal rozuzlení. To je strhující dramatizace vyprávění, kterou umí jen hrstka tvůrců.
Zapomeňte na všechno, co jste o Oppenheimerovi, jaderném zbrojení nebo druhé světové válce dosud věděli a slyšeli. Nezáleží na tom. Nolan dovedl svůj vypravěčský um k naprosté dokonalosti, která začíná relativně vlažně, aby vás pomalu a postupně připravovala na to, že vám v půlce filmu budou chytré hodinky na celé kino hlásit výstrahu abnormálně vysokého tepu. Práce s napětím je sice Nolanova tradiční specialita, příběh amerického fyzika však nabízí celou řadu příležitostí, jak tuto hru pozvednout na další úroveň. A režisér se jich chopil bez kompromisů.
Díky schopnosti efektivně vygradovat narativ na stopáži 180 minut je podmanivost Oppenheimera pozvolná, takže si až někdy v půlce filmu začnete uvědomovat, že to Nolan zase dokázal. Pohlcující hudební podkres a mix zvuku umožňují střídat nálady v průběhu děje, ne rušivě, ale v dost vysokém tempu na to, aby diváka nenechaly vydechnout. Hudba není a ani nechce být melodická a chytlavá, o to víc jí nelze upřít dech beroucí naléhavost, která – jako tradičně u Nolanových filmů – koresponduje s dilematem hlavního hrdiny a častými změnami jeho momentálního postavení a nálady.
Neruší ani střídání gradingu, které naopak schopně podporuje dramaturgicky přehledné skoky v časové ose scénáře. Ten je precizní a sofistikovaný, což sice nemusí být stravitelné pro všechny, fyzika ani politika ale jiné být neumí. Žánrová rozmanitost umožňuje plynule přelévat scény od vědeckých, často až technických dialogů k politickým a mocenským konverzacím, oboje se přitom zdá relativně srozumitelné i pro méně náročného diváka. Ztrácet pozornost se však nevyplatí, jmen a souvislostí je hodně, vypadnout z děje může znamenat problém. I na to jsme ale u Nolana zvyklí.
Jen velmi těžko se hovoří o celkovém audiovizuálním zpracování. Dokážete vysvětlit, v čem byly unikátní Star Wars nebo Titanic? Ok, svým historickým významem ve vizuální interpretaci se zmíněným kultům Oppenheimer ani neblíží. Možná by ale měl, protože zvládnout vybudovat v zásadě konverzační film za 100 milionů dolarů, který nemá žádné čisté CGI a přesto je vizuálně natolik fascinující, že je téměř povinností vidět ho v IMAXu na obřím plátně, to je umění hodné historie. Stejně jako Star Wars a Titanic, i Oppenheimera prostě musíte vidět.
Své vítězství tady prožívá i nejeden herecký představitel. Cillian Murphy se ukázal jako výjimečný metodik s důsledností, která je konečně hodná hlavní filmové roli takového rozsahu. Neuvěřitelná je jeho schopnost – ale i všech ostatních, kteří se tu na chvíli proměnili v různé klíčové postavy lidských dějin – vyždímat ze sebe veškerý potenciál a přetavit ho v emoci, která bude pro diváka tak intenzivně zpracovatelná a prožitelná. I schopnost tohle dostat ze svých herců je ve velké míře Nolanův signature.
Ze všeho nejdůležitější je na tom všem fakt, že z kina nedocházíte jen s kulturním zážitkem roku a asi i dekády. Odcházíte s pocitem, že Nolan dokázal světu představit jednu z nejvýznamnějších událostí dějin, ale nepředstavil ji optikou iluzorní podbízivé pohádky o hrdých Spojených státech amerických. Představil ji jako varování světu. Jako manifest arogance a touhy po moci a jako vítězství, v kterém se však skrývá zdrcující prohra lidského druhu. Magický Oppenheimer nabízí daleko víc, než jen obrázky. Je sdělením, odyseou, katarzí, kterou žádný jiný Nolanův film nemá a kterou bychom si měli připomínat dnes a denně.
Ve světle Nolanovy uplynulé žánrově roztěkané kariéry a mých osobní preferencí vidím Oppenheimera jako jeden z jeho nejlepších filmů a zároveň jako nepřehlédnutelný podpis, kterým Nolan vysílá vzkaz všem progresivistům a VOD službám – kinematografie rozhodně ještě neřekla poslední slovo. Kulturní událost roku, kterou široká veřejnost možná docení až za desítky let. Symbolické je, že podobnou větu jsem naposledy napsal v recenzi na Interstellar. Nolan zase posouvá hranice.
