Už od dětství jsem byl mimořádně přemýšlivé dítě. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem se intenzivně zajímal o společenské dění a politiku. I proto jsem nebyl příliš oblíbený. Bylo mi deset, když letadla narazila do Světového obchodního centra v New Yorku, a to mi tehdy změnilo život. Začal jsem problematiku 11.září řešit do hloubky, číst knihy o konspiracích, což během puberty vyvrcholilo v můj obecný vzdor společenským konvencím.
Od té doby jsem si našel zálibu i v dalších konspiracích a snažil jsem se, tehdy velmi naivně a ambiciózně, bojovat proti systému, s totožnou rétorikou, kterou známe od předních fanatických konspirátorů. Považoval jsem se za vyvoleného a myslel si, že patřím mezi minoritní skupinu těch, kteří se vnitřně probudili a pochopili, o čem svět je. Nemohl jsem se však víc plést.
Když jsem prožíval posun z onoho narcistického mesiášského období pozdní puberty do ryzí dospělosti, začal jsem si postupně uvědomovat, že život není černobílý. A i když jsem ještě ve dvaadvaceti pořádal sešlosti pro konspirátory a bojoval za lepší svět, v pětadvaceti už jsem z druhé stranu břehu horlivě vysvětloval těm „vyvoleným“, že možná nejsou tak probuzení a inteligentní, jak si myslí. I když to je ještě větší boj s větrnými mlýny, než v případě opačném.
Nebyla to jedna konkrétní událost, která by mé přesvědčení zlomila a docela obrátila. Byl to spíš vnitřní vývoj a – troufám si říct – dospívání, co mě přesvědčilo o tom, že konspirační teorie jsou (podotýkám, že určitě ne vždy, ale rozhodně v drtivé většině případů) spíš než reálnými teoriemi určitou psychologickou potřebou, která mnohým poskytuje aspekty, jež jim chybí v tom skutečném životě.
A zpětně to dává smysl. Jak jsem už psal, nepatřil jsem v dětství a dospívání rozhodně mezi nejoblíbenější děti. Což neznamená, že bych byl šikanovaný nebo nějak zásadně strádal; měl jsem perfektní rodinu, měl jsem kamarády, ale zkrátka jsem se setkával i s určitým společenským nepochopením či posměchem. Dnes se domnívám, že moje přilnutí ke konspiracím mělo jeden zásadní (ale asi ne jediný) důvod: Potřebu patřit do nějaké uzavřené skupiny lidí, která mě za moje názory přijímá.
To se povedlo, nicméně během let jsem logicky nabíral určité životní zkušenosti, začal jsem daleko víc chápat globální společensko-politické souvislosti, a především jsem si čím dál víc všímal, že lidé věřící v konspirační teorie jsou velmi často daleko za hranou přirozeného a zdravého politického spektra a kromě důvěry v konspirace jsou to lidé názorově velmi extrémní. A takový jsem být nechtěl, naopak jsem se celý život (až na toto mé konspirační období) snažil hledat vždycky ve všem určitý zlatý střed a racionální cestu bez extrémů.
Toto uvědomění byl klíčový moment v mém názorovém mindsetu, protože jsem se otevřel i opačným možnostem, což je zásadní problém konspirátorů: Jsou zpravidla naprosto uzavření ve svém pohledu na věc a opačné cesty v žádném případě nepřipouští. A nejen to, ani nejsou ochotní je poslouchat, ověřovat a porovnávat. Taky jsem takový byl, takže to dokážu pochopit. Nicméně díky tomu, že jsem se postupně dostal na neutrální úroveň a začal srovnávat argumenty obou směrů jakoby nestranně, začal jsem chápat souvislosti, které mi předtím – pod tíhou potřeby být „vyvoleným“ – unikaly.
Neznamená to, že bych se posunul z jednoho extrémního břehu na druhý a na rozdíl od dob dřívějších, kdy jsem lidi okolo sebe přesvědčoval o pravdivosti konspirací, se je teď snažil přimět, aby v konspirace nevěřili. Dnes se snažím nechat všechny, aby šli svojí cestou, protože si (i díky zkušenosti s oběma směry) uvědomuji, jak uzavření lidé umí (a často i chtějí) být ve svých názorech. Na druhou stranu, tento blog slouží jako série tipů pro čtenáře, ale zároveň jako moje zpovědnice, v níž se chci o své názory a pohledy dělit.
Obecně se má za to, že lidé věří v konspirační teorie proto, že u daných událostí existuje velký nepoměr mezi příčinou a následkem. Příkladem budiž třeba ta největší z největších konspirací, 11.září. Měla na něm účast americká vláda? Můžeme se jen domnívat. Princip konspirací však spočívá v tom, že se jedná o příliš intenzivní, definitivní a vlivnou událost na to, aby za její příčinou stál jeden vousatý magor z Afghánistánu.
Rozhodně neprosazuji cestu slepě a neorganizovaně důvěřovat veřejným institucím, vládám a médiím. Na druhou stranu si nelze nevšimnout společných znaků těch, kteří obecně věří v konspirace, což poukazuje na jistou patologii v tom, jak důvěra v tyto teorie funguje na psychologické úrovni. Ne že by to bylo nutným pravidlem, ale všimněte si, že konspirační teoretici jsou velmi často lidé, kteří čerpají z dezinformačních webů, prosazují extrémní názory a sympatizují s radikálními stranami.
V našich podmínkách lze říct, že aktivní konspirátor bude spíše volič SPD, než ODS. Proč? Protože SPD je populistická strana, která sází na podobně mělká témata a argumenty, jako celá řada konspiračních teorií. Konspirační teorie jsou totiž velmi často populistické. Sází na iracionální argumentaci, boj proti elitám, snahu o nastolení nového světového řádu. Staví proti sobě lid a elity ve smyslu vlád či médií. Hypotézy, kterým bezmezně věří, neověřují racionálními argumenty a relevantními experimenty, ale emocemi souvisejícími s jejich snahou odlišit se od většinové společnosti.
Z toho vychází ona zmíněná představa, že věřit v konspirace znamená být vyvoleným. Důstojně a bezpečně však lze projít životem jedině v tom případě, že budeme veškeré přijaté teze – zvlášť v dnešní době, kdy se k nám informace šíří astronomickou rychlostí a v různé kvalitě – pečlivě ověřovat a rozumově posuzovat. Neříkám tedy, že cesta konspirací je špatná a cesta důvěry v oficiální verze správná. Jen říkám, že je potřeba vzít tezi, pokusit se ji všemi možnými cestami ověřit, a teprve potom ji případně šířit dál.
A to je cesta, která konspirátorům chybí daleko víc, než těm ostatním. Paradox spočívá v tom, že lidé s konspiračním mindsetem tím víc sami sebe utvrzují ve své pravdě, čím víc konspiračních informací a „důkazů“ se do jejich rukou dostane, aniž by podléhaly jakékoliv verifikaci. Na to, abychom informace ověřovali, jsme zkrátka příliš líní, nemáme na to dost času a energie, ale přitom stále chceme mít své názory, a tak nejjednodušší cestou k tomu je věřit zkrátka tomu málu, co se k nám dostane. Bez ohledu na relevanci daných informací. A tyto kognitivní zkratky pak vedou k obrovským mezerám, které máme v tom, co o světě víme.
Jak říká i Wikipedie (a víme že co řekne Wiki, je svaté), konspirační teorie jsou spíše věcí víry, než něčeho, co lze ověřit a dokázat. To je celkem přesné, protože když vezmete vědeckou teorii, chcete provést faktické experimenty, abyste ji potvrdili, zatímco když vezmete víru, stačí vám jen víra, která si na argumenty nehraje. V tom nemusíme chodit daleko, náboženství jsou také vírou, kterou polovina světa zastává, racionální argumentaci navzdory. A každý z nás se může rozhodnout, jestli mu dává větší smysl věda ve smyslu ověřování a potvrzování či vyvracení teorií na základě pokusů či argumentů, nebo víra, kterou si sice můžeme přizpůsobit zcela dle svému, ale její opora je velmi, velmi křehká. A často i nebezpečná pro okolí.
Osobně mi dává mnohem větší smysl varianta první, a to nejen proto, že je logičtější a uchopitelnější, ale i proto, že je podstatně kreativnější a pestřejší. Zatímco víra nám dává možnost využít naplno svou fantazii, věda nás učí vše o světě tak, jak ho známe. A třebaže fantazii uvnitř vědeckého bádání lze simulovat např. prostřednictvím kultury (filmu, hudby a podobně), uvnitř víry není pro vědu místo.
V rámci odpovědi na otázku, proč plošně a bez ověřitelných důkazů nevěřit konspiračním teoriím, můžeme použít citát Sherlocka Holmese: „Když vyloučíme všechno nemožné, to, co zbývá, jakkoliv je to nepravděpodobné, musí být pravda.“ U drtivé většiny konspiračních teorií můžeme vyloučit všechny iracionální, smyšlené a zavádějící argumenty, abychom nakonec museli uznat, že jakkoliv je složité věřit v oficiální příčinu, bývá tou nejpravděpodobnější a nejověřitelnější možností.
