#11 Úvaha ke stavu současné mediální scény a desatero, jak ověřovat zprávy (a proč je to potřeba)

Začněme druhou položenou otázkou z titulku, která i navzdory chybějícímu otazníku rozhodně není řečnická. Pokud se vám zdá, že před patnácti, dvaceti lety se o nějakém ověřování informací prakticky nemluvilo, zatímco v poslední době se s rytíři za relevantní a důvěryhodný obsah roztrhl pytel, máte pravdu. Není to však žádný moderní výstřelek, ale nová a alarmující, argumenty podložená společenská potřeba. Tak proč teď?

Abychom pochopili intenzivní rétoriku zmíněných rytířů mířících k skoro až obsesivní verifikaci informací, musíme nahlédnout do historie médií obecně. Nemusíme se však trápit výletem do 19. století, kdy masová média zažívala svůj velký třesk, stačí se vrátit o dvě dekády, které pro globální mediální scénu byly doslova devastující z několika důvodů, z nichž tím nejdůležitějším je internet. Propastný rozdíl mezi jedním a tím samým médiem před dvaceti lety (v roce 2001) a dnes (v roce 2021) si můžeme nejlépe interpretovat na události, která záčátkem třetího tisíciletí otřásla nejvíc, a sice teroristické útoky z 11. září.

Tehdy všechna velká (ale i některá menší) média, bezprostředně po událostech, vyslala často i několik svých zpravodajů do New Yorku, aby daný deník či magazín dokázal svým čtenářům a divákům poskytovat ten nejaktuálnější a nejvěrohodnější servis. Zaměstnavatel jim zaplatil letenky, ubytování, stravu i veškerou potřebnou techniku. V roce 2001 si to finančně mohlo dovolit leckteré médium, a to zejména proto, že drtivá většina populace byla zvyklá za mediální obsah platit, třebaže ve fyzické podobě (tehdy zpravidla za tištěné listy). Budoucí osud většině tehdejším platformám zpečetily až další roky, do druhé dekády třetího tisíciletí vstupovala mediální scéna už velmi oslabená.

Doba internetu znamenala pro média zejména tři věci:

Zaprvé, obsah se (tehdy mj. i kvůli logistické složitosti internetových plateb) na internetu začal objevovat zpravidla zdarma, takže široká veřejnost si zvykla mít přístup k informacím z první ruky a bez placení. S tím šel pochopitelně ruku v ruce i snižující se počet prodejů tištěných médií, jimž dnes už zůstalo věrné jen naprosté minimum konzervativců. Média zkrátka chtě nechtě musela přesunout větší část své pozornosti do on-line světa, což v dané konkurenci nebylo vždy jednoduché.

Zadruhé, i když to zdánlivě nesouvisí tak úplně s masovým rozšířením internetu, stalo se ve stejné době, čili kolem let 2008-2009, že do Česka dorazila globální finanční krize. To způsobilo, že české noviny přišly zhruba o třetinu všech inzerentů, na kterých byla média závislá. Tito inzerenti se – a to už z velké části vinou internetu bylo – po opadnutí krize už nikdy nevrátili, což bylo důsledkem toho, že pro ně bylo efektivnější přesunout se na novou platformu.

Zatřetí – a to především – internet a přístup k informacím v reálném čase začal vyvíjet brutální tlak na rychlost, s kterou jsou informace veřejnosti servírovány. V dobách tištěných médií, i když se nestíhalo, v porovnání s dobou dnešní bylo na všechno v zásadě dost času, existovalo totiž něco jako uzávěrka. Ta na internetu odpadá, zprávy zkrátka přicházejí a odcházejí a tlak na rychlost a aktuálnost je díky tomu tak velký, že nastíněná scéna s několika zpravodaji odeslanými do New Yorku z dnešního pohledu už by nedávala smysl. Proč?

Médiím se daleko víc vyplatí (z pohledu cashflow i rychlosti zpravodajství) buď mít externí zpravodaje, kteří žijí přímo na místě dané události, a nebo – což je ještě rychlejší a často efektivnější – přebírat informace z dostupných zdrojů, kde je lze najít doslova s několikaminutovým zpožděním. Encyklopedickou ukázkou této reality jsou např. znovu teroristické útoky, tentokrát v Londýně v roce 2017.

Tehdy jsem jako novinář dokázal, nutno říct že ne příliš mou zásluhou, zveřejnit na otvíráku poměrně obsáhlý článek s detailními informacemi, fotografiemi i videi jen 12 minut od momentu, kdy dodávka najela na London Bridge. 12 minut, to je 720 vteřin. A stačilo mi k tomu sledovat ty správné novináře na Twitteru. Žádní naši redaktoři na místě, žádní fotografové, naprosto nulové zdržení. Výhoda pro čtenáře, obrovský problém pro tradiční média. A ač onen můj článek považuji za kvalitativně dostatečný, zmíněná situace interpretuje, jak se média potřebou astronomické rychlosti zpravodajství na úkor kvality transformovala do dnešní podoby.

Mediální scéna po celém světě se tak momentálně nachází ve velké krizi. A z dnešního pohledu je zpětně bohužel velmi složité přesvědčit konzumenty zpráv, aby byli ochotní za obsah platit. Krize médií je tedy postavená primárně na devastujících finančních potížích, které se pro stále víc a víc médií stávají doslova existenčními. A i když se tato média celkem rychle a úspěšně přesunula na internet, ze zobrazovaných reklam a veřejných sbírek se vydělá sotva na běžný provoz. A příliš tomu nepomáhá ani nevyhnutelná bulvarizace titulků, které často musí obsahovat účelově neurčité informace, aby donutily čtenáře kliknout (Např. „Zemřela česká legenda sportu“ namísto „Zemřel Jan Novák“). Aby si dané médium mohlo dovolit platit kvalitní redaktory a zpravodaje, a tudíž přinášet kvalitativně konstantní obsah dlouhodobě na vysoké úrovni, je pro většinu subjektů prakticky nemyslitelné.

S tím samozřejmě souvisí i další problém médií, a sice globální pochybnosti o jejich důvěryhodnosti. Ty plynou jednak ze zmíněné rychlosti, s jakou je potřeba informace prezentovat, aby médium zůstalo konkurenceschopné – a s rychlostí jde ruku v ruce pochopitelně i pravděpodobnost omylů – ale paradoxně také z toho, že si média nemohou dovolit přinášet dostatečně kvalitní obsah, protože ten samozřejmě velmi často něco (a často i dost) stojí. A to je staví do začarovaného kruhu – lidé nejsou ochotni za obsah platit, a médium tak nemůže nabízet kvalitu, za jakou by lidé platit uměli. Přitom vliv médií na společenské dění je bez debat naprosto stěžejní. Akorát že v 90.letech politici a další veřejné osoby novináře potřebovali, protože neměli skrze koho jiného nosit informace. To dnes neplatí.

Novinařina obecně stála vždy na velmi tenkém ledě co do prestiže, internet však novinářům zásadně (a dosti negativně) zamíchal kartami – kvůli rychlosti a jednoduchosti sdílení informací se začalo mnoho lidí stavět do rolí jakýchsi „novinářů na volné noze“ a šířit (zejména na sociálních sítích) nepravdivé či lživé informace, což v očích veřejnosti velmi uškodilo důvěryhodnosti novinářů obecně. A protože se média topí v hluboké finanční krizi, najít si práci dnes pro novináře není vůbec snadné. Navíc, když už si ji najde a je dokonce slušně placená (což je v roce 2021 skoro zázrak), musí se potýkat s mnoha útoky od té části populace, která už na novináře v minulosti – kvůli internetu – zanevřela.

Aby toho nebylo málo, vzhledem k řečenému je rovněž přirozené, že studium a obecně motivace mladých do oboru žurnalistiky nedosahuje ani zlomku entuziasmu a nutkání, jež měli novináři v 90.letech. Tehdy byla chuť dělat novinařinu určitým druhem kolektivního poslání spojeného s předrevoluční historií a bojem za svobodu, transformace a nový život navíc naplňovaly mladé novináře jistou romantickou arogancí, která přinášela do oboru spoustu energie a snahy. Obojí dnes novinářům žalostně chybí a bez obojího se nedá dělat žurnalistika na úrovni, kterou přinášela zejména pozdní 90.léta. Nemluvě o tom, že od revoluce exponenciálně narůstá množství možností, jakým směrem v životě jít. Novinařina se tak stává spíše výjimkou, a když už, často ji generace Y a Z přetavují v infotainment. Někdo, jehož rodina k oboru nemá žádný vztah, se k seriózní žurnalistice jen těžko dobrovolně přihlásí.

Je to zkrátka několikavrstvá krize, z které pravděpodobně není cesty ven. Jediným způsobem, jak úspěšně provést renesanci médií a vzestup seriózní novinařiny (a potažmo i pád té dezinformační), je naučit širokou veřejnost platit za kvalitní obsah (a rozlišovat ho od nekvalitního) a následně motivovat mladé naděje k práci v novinařině. Krizi médií nelze zcela generalizovat, několika málo platformám se internetovou revoluci zvládnout podařilo, a to zejména těm, které mají dlouhou tradici. Např. New York Times na modelu placeného obsahu funguje dodnes skvěle, vůbec USA či Velká Británie se se situací perou podstatně lépe, než my ve střední Evropě.

V našich končinách byl jakýmsi průkopníkem v monetizaci obsahu tehdy nový Deník N, v posledních letech se přidalo např. iDnes, DVTV a několik dalších médií. U nás (ale i jinde ve světě, jen mám dojem, že málokde v takové míře) se ke zmíněným problémům přidal ještě fakt, že dříve byla zdejší přední média ve vlastnictví zahraničních (zpravidla německých) investorů, které zajímala jen účetní závěrka, a nikdo tak neměl tendenci zasahovat do samotného obsahu a ovlivňovat ho. To se pochopitelně změnilo, když Economii koupil Zdeněk Bakala (2008), TV Barrandov Jaromír Soukup (2012), Ringier Daniel Křetínský (2013) a především Mafru Andrej Babiš v pondělí 24. června 2013, což mezi novináři vešlo ve známost jako černý den české žurnalistiky. O tom ale až jindy.

Jisté je, že žurnalistická scéna už nikdy nebude taková, jakou jsme ji znali v dobách, kdy byla plná tramvaj papírových novin a soustředěných čtenářů. Každé médium musí dnes ve velmi náročné válce (s konkurencí, ale zejména se svou cílovkou) bojovat o přežití, jejich důvěryhodnost je nonstop na hraně a tlak na rychlost informací se dál a dál zvyšuje, což může být pro mnoho subjektů likvidační. Přitom tím, kdo celý tento vývoj od začátku řídí, kontroluje a ovlivňuje, je zákazník – vy a já, čtenář a divák, který se rozhoduje, jaké informace a od koho chce konzumovat a proč jim bude důvěřovat.

My tedy, jako cílová persona, máme poměrně velkou a snadnou možnost (opět díky internetu) rozhodovat o celospolečenském nastavení co se přístupu k informacím a jejich šíření týče. Tím, že budeme pečlivě ověřovat všechny informace, které si přečteme, a to zvlášť v momentě, kdy je budeme chtít šířit dál. Tím, že budeme dodržovat následující desatero, reálně pomůžeme médiím dělat kvalitní a seriózní práci. A je to potřeba, protože doba jde i nadále dopředu a budoucnost bohužel vzhledem k deepfakes a dalším novým dezinformačním metodám není příliš nakloněná naději v lepší zítřky.

Čtěte celé zprávy

Protože máme svých starostí dost, ale zároveň chceme mít přehled, co se ve světě děje, obvykle čteme jen titulky zpráv nebo v lepším případě aspoň perexy. Často se však důležité informace skrývají uprostřed či na konci článku, proto nikdy nečtěte pouze jejich části. Mohlo by to znamenat, že dostatečně nepochopíte celý kontext dané informace.

Ověřujte zprávy i jinde

Média nejsou zrovna oblast, kde byste se měli fixovat na jeden subjekt a zůstávat mu věrní. Když si přečtete informaci v jednom médiu, s největší pravděpodobností – je-li pravdivá – se v brzké době objeví i v řadě dalších konkurenčních subjektech. Proto si vždy ověřujte, že o události informuje více na sobě nezávislých deníků. Když zprávu najdete pouze u jednoho zdroje a nikde jinde o ní nejsou žádné zmínky, je čas zbystřit.

Kontrolujte autora a jeho zdroje

Vždy se zajímejte o to, kdo je autorem článku a jaké jsou jeho zdroje. Ty by měly být v článku vždy uvedeny, a pokud nejsou, měli byste mít jistotu, že zdrojem je přímo sám autor, čili že zpravodajství přináší přímo z místa událostí. Zároveň také dávejte pozor, kde daný článek čtete – pokud ono médium neznáte, vraťte se nejdříve k předchozímu bodu a najděte informaci i jinde, nejlépe u média, jež už máte ověřené z minulosti.

Verzálky a vykřičníky znamenají problém

Každá zpráva nebo informace, která obsahuje řadu vykřičníků (nebo klidně i jen jeden), či je dokonce napsaná velkými písmeny (i když třeba jen titulek), je nedůvěryhodná. Seriózní médium i navzdory sebevíc šokující zprávě nikdy neporuší svůj tradiční styl interpretace a zpráva bude pojata maximálně objektivně a nezaujatě.

Pozor na explicitní emoce a jakékoliv výzvy

Tento bod úzce souvisí s předchozím. Verzálky a vykřičníky mají za cíl v čtenáři vyvolat emoce. O to se hojně snaží právě dezinformační weby, seriózní médium si stále zachovává objektivitu a nezaujatost, a to nejen faktickou, ale i emoční. Jakékoliv výzvy uvnitř článku či dokonce v titulku znamenají opět problém, důvěryhodné zpravodajství už ze svého principu nikdy nikomu nebude diktovat, co si má myslet, cítit nebo dělat. V informacích vždy hledejte zejména důkazy a svědectví, nikoli emocionálně laděné názory.

Mesiášský komplex a odmítání mainstreamu

Velmi častým neduhem dezinformačních portálů je, že ve velkém odmítají cokoliv mainstreamového. Útočí na tradiční média, nedůvěřují jim, mají dojem, že před nimi něco tají. Totéž platí o oficiálních verzích čehokoliv: Když se vlády (v podání dezinformátorů často nazývané jako „elity“) k něčemu vyjádří, tyto subjekty jim zpravidla nevěří a nabízí své vlastní, argumenty a důkazy nepodložené verze. Sami sebe často staví do role „vyvolené“ menšiny, zatímto konzumenty tradičních médií odsuzují jako „ovce“.

Dívejte se i na fotografie a videa

Dezinformaci často poznáte i podle vložených fotografií či videí. Můžete například poznat, že fotky a videa nesouvisí s danou zprávou, případně jsou vytržené z kontextu. Často můžete zejména na fotografiích poznat také fotomontáže, které patří do běžného arzenálu dezinformačních webů.

Nezapomeňte zkontrolovat datum

Zejména před volbami se často vytahují staré a neaktuální informace či zprávy, které šiřitel vydává za současné. Cílem je diskreditace politika či strany, motivace ale může být i jiná a nemusí vždy souviset s volbami. Některá nepříliš seriózní média dokonce oprašují starší články a sdílí je jako kdyby byly nové, zejména v takzvané „okurkové sezóně“, kdy není o čem psát. Vždy kontrolujte datum v kombinaci s porovnáním totožné zprávy z jiného média, abyste si ověřili, že je zpráva skutečně aktuální.

Využijte patřičné portály

Když zpráva projde všemi předchozími ověřovacími fázemi, ale přesto se vám na ní něco nezdá, můžete zavítat na internetové portály, které se věnují potírání hoaxů a dezinformací, jako jsou např. Manipulátoři či Hoax. Jestliže je zpráva nepravdivá, lživá či zkreslená, je docela možné, že na nich varování o dané informaci najdete. A kdyby ne, můžete zprávu redaktorům z těchto magazínů zaslat a oni se ji pokusí díky svým bohatým zkušenostem ověřit za vás.

Sdílejte opatrně

Kdybychom všichni žili ve své vlastní bublině, v níž jsme jen my a nikdo jiný, v zásadě by ani ničemu příliš nevadilo, že věříme dezinformacím. V bublině sice všichni žijeme, ale je tam s námi celá řada dalších lidí, na které máme přímo či nepřímo vliv – rodina, přátelé, kolegové, spolužáci, spoluhráči, dnes i sledující na sociálních sítích a mnoho dalších. A protože člověk je tvor přirozeně společenský, máme tendenci svěřovat se s našimi názory a hojně konverzovat o různých událostech.

Právě proto, že můžeme mít vliv na další desítky, možná stovky (a někdo i tisíce či miliony) lidí, neseme chtě nechtě určitou zodpovědnost za to, co v této své bublině sdílíme. Proto se snažme informovat své okolí pouze o zprávách, které prošly ověřením, abychom my i všichni ostatní měli jistotu, že nedochází k šíření dezinformací, hoaxů a nebezpečných zpráv. Je to to nejjednodušší a zároveň nejdůležitější, co můžeme a měli bychom udělat, chceme-li se, ať jako novináři, konzumenti či diskutéři, účastnit veřejného prostoru.

A abych nezapomněl, ještě jeden tip na závěr: Když už narazíte na médium, které zcela transparentně dodržuje pravidla žurnalistického kodexu, působí seriózně a všechny jeho články úspěšně podléhají všem zmíněným fázím testování, přispějte mu částkou, kterou můžete, případně si předplaťte jeho prémiový obsah a pomozte mu tyto těžké časy přežít. V opačném případě takových médií bude stále ubývat a společnost se dříve či později ocitne v nebezpečné informační bublině, z které nebude cesty ven. Což už se konec konců bohužel ve velké míře děje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *