Češi moc thrillery netočí. Není divu, oni je totiž ani moc neumí. A už vůbec ne s žánrovými prvky komedie, kde je třeba dát si extrémně záležet na timingu, a v tom bohužel většina scénářů na domácí půdě selhává. Českým thrillerům zpravidla chybí elementární energie potřebná pro budování napětí, protože na výpravnou pompéznost není v našem rybníčku dost peněz a na komorní konverzační thrillery nejsou dost kvalitní tvůrci.
Zatmění je však jiné. Zatímco přeskakuje z absurdní situační komedie na paranoidní thriller, stále dokáže budovat napětí prostřednictvím slow-burn vyprávěcí struktury, kdy odkrývá vždycky jen tolik informací, kolik divák doopravdy potřebuje znát. Zbytek je zahalen v mlze, dokud se k němu nezvyklá dramaturgie postupnou gradací nedopracuje. Žádné prvky tu nejsou zbytečně na efekt (snad až na postavu Anny Kadeřávkové), všechno má svůj význam.
Přes slabší, ale stále solidní prolog se přehupujeme do podstatně dynamičtější druhé poloviny, která se vyznačuje mimořádně dravou atmosférou. Tu neruší ani hutné komediální prvky zpravidla založené na jednoduchých, ale efektních hláškách. Naopak je jejich načasování přesné a zapadá do celkové dramaturgie daných situací. Díky krátké stopáži pak není prostor prakticky pro žádnou vatu, z ústředního motivu se tak odbočuje jen flashbacky, kde všechno souvisí se vším.
Co ještě překvapuje je na české poměry vcelku sofistikovaná práce s psychologií postav; ačkoli v jednom momentě mě dost míjela motivace Jindřicha, scénář si obstojně poradil s vývojem vztahů a zejména ve druhé polovině nedala sebevědomá režie Petra Kubíka ani trochu prostoru k tomu hledat dílčí chybičky a nedostatky, které by bylo třeba v jinak svěžím scénáři JC Kováře zahladit. Samotné vyvrcholení pak je v návaznosti na gradující narativ perfektní a konečně i trochu tarantinovské, třebaže závěrečná katarze možná někoho překvapí.
Jakub Štáfek se vrací na plátno, aby dal znovu průchod svému hereckému opus magnum. Sice tentokrát ne jako slabomyslná kopačka Lavi, ale i v této nové roli přijímá archetyp sprostého a nezodpovědného floutka, jenž mu jde (zatím) nejlíp. A v kramflecích se cítí zejména při hláškování; v tom exceluje ve Vyšehradu i Zatmění s víceméně totožnou rétorikou. A nutno říct, že ve své roli je i herecky opět nenahraditelný.
Štáfkovi zdařile sekundují jeho spoluviníci, přičemž zejména Jan Zadražil po vlažném úvodu ve druhé polovině předvádí doslova herecký koncert. Ján Jackuliak je tradičně dobrý a vizáží postavu drsného maniaka rozhodně nezapře; dojem jen lehce kazí jeho přízvuk, kde není těžké rozpoznat slovenské kořeny a při některých scénách může narušovat poctivě budovanou atmosféru, protože barvou hlasu zrovna neodpovídá situaci.
Co nelze opomenout je kamera, která rozhodně výrazně napomáhá schopnosti Zatmění po chladném úvodu vyvolat napětí i zvědavost, které Kubík s Nedvědem společně udržují prakticky až do úplného závěru. Totéž platí o color gradingu, který v temném prostředí lesa hraje o to větší roli a tady funguje jako nosný a neodmyslitelný prvek celkového genius loci.
Sečteno, podtrženo, Zatmění přineslo celkem čtyři poznatky: a) Zažehlo talent JC Kováře, který napsal nadějnou prvotinu; b) Ukázalo, že Petr Kubík paradoxně možná umí lépe komorní filmy, než velkofilmy; c) Dokázalo, že v Česku lze natočit šikovný thriller v relativně opatrných a ne přehnaně ambiciózních podmínkách; d) A nakonec ukázalo, že skloubit thriller s komedií lze i se zachováním veškerého napětí a vážnosti. Za mě mimořádný počin v našich končinách a opatrný optimismus do budoucích let. Snad jen škoda, že se lépe nepracovalo s motivem zatmění, které tu vlastně nakonec nehraje žádnou roli.
O to větší ctí je pro mě fakt, že s významnou částí štábu pracuji na několika dalších projektech a měl jsem možnost procházet s nimi okrajově i cestou vzniku Zatmění od A do Z, což mě paradoxně při slavnostní projekci – které se mimochodem nezúčastnil Štáfek, ale zato poslal mimořádně vtipnou zdravici – spíše svazovalo. Navzdory pocitu, že budu na finálním střihu záměrně hledat chyby, jsem si film nesmírně užil, za což mluví i fakt, že je to jeden z mála českých snímků, na které bych šel do kina klidně podruhé.
A možná půjdu.
