Recenze: Babylon (2023) – Tříhodinová buržoazní extáze, která nesnese kompromis

Hollywood z vás může za jednu noc při shodě bizarních okolností udělat hvězdu světového formátu, ale taky zničit zbytky vaší naděje na splnění velkého amerického snu. O tom je ve zkratce Babylon, tři hodiny ztělesněné dekadence explicitně zvedající prostředníček současné kinematografii a jejímu nesnesitelně alibistickému univerzu. Damien Chazelle ambiciózně maluje na plátno neuvěřitelně silné vyznání lásky k filmu i s jeho nekonečnou ambivalencí. Láká hlavně toho, kdo filmu a ekosystému jeho výroby propadl a cítí se být definován historií stříbrného plátna. Ostatní se možná nechytí.

Babylon je energická a přímočará oslava tvůrčího idealismu a zároveň cynická sonda do jeho pomíjivosti. Ukazuje lásku i nenávist, obdiv i pohrdání, iluzi nesmrtelnosti, obraz reality hollywoodské továrny na sny a čirý hédonismus němé éry raného Hollywoodu ztvárněný vším, co moderní kinematografie dokáže z lidské kreativity, vášně a entuziasmu vyšťavit. Je to nespoutanost z Vlka z Wall Street, láska k filmovému narativu z Tenkrát v Hollywoodu a nechutná pompéznost z Velkého Gatzbyho v jednom dechberoucím balení. Extrémně snobském a egocentrickém balení, které rozhodně nevydrží každý.

Chazelle ukazuje Hollywood takový, jaký je – jako mimořádně pokrokový, ale přitom konzervativní stroj na slávu, který dokáže přežvýkat lidské osudy a většinu z nich bez povšimnutí vyplivnout ve prospěch jedinců, kteří byli ve správný čas na správném místě. Iluze americké pohádky, kterou režisér prohnal setsakra nemilosrdným detektorem lži. Podobně, jako to udělal už v La La Landu (nebo Tarantino ve zmíněném Tenkrát v Hollywoodu), jen krát tisíc.

Dokonale je to ukázáno v mnoha situacích, které provází záměrně vypointované peripetie s absurdním rozuzlením. Třeba moment, kdy se produkce náhle ocitne bez kamery a na poslední chvíli se ze všech sil podaří natočit perfektní polibek při západu slunce, nebo marné pokusy o natočení prvního zvukového filmu, které vedou až k úmrtí jednoho z členů produkce. Tím vším režisér tragikomicky interpretuje hollywoodský mikrosvět, který je mnohem víc potěmkinovou vesnicí, než hmatatelným lidským snem. Jin a jang Hollywoodu je pak zhmotněn zejména nevídanou pompézností jak obrazu, tak i hudby.

Co Chazelle dokáže s mizanscénou je neuvěřitelné. V necelých čtyřiceti letech má za sebou tři filmy, které do jisté míry definují svůj žánr, každý je úplně jiný, ale všechny nesou zcela autentický podpis, který z tohohle mladíka dělá jednoho z nejlepších tvůrců současnosti kráčejíc stát se legendou formátu Quentina Tarantina. Toho svou hravostí a kreativitou minimálně vyrovnává, v Babylonu se mu navíc přibližuje i důrazem na detail a úspěšnou snahou esteticky šokovat.

O Justinu Hurwitzovi a jeho podmanivé hudbě asi netřeba mluvit. Spolu s Chazellem tvoří mimořádné duo, které propojuje krásu audiovizuálního díla a skvěle funguje už víc než deset let. Je vlastně fascinující, že se pořád najdou produkce ochotné riskovat kontroverzní film, který je od počátku – a ani se o nic jiného nesnaží – spíš opulentní buržoazní hračkou pro vyvolené, než prvoplánovým blockbusterem s kasovními ambicemi. Pořád se v Hollywoodu zkrátka umí točit velké filmy, které mají duši.

Nejlepší žijící herečka její generace Margot Robbie tady znovu bourá všechny představy o dokonalém metodickém herectví. Je mimořádné, jak dokáže interpretovat emoce, a je mimořádné, jak dobře se na ni opět kouká, a to ať hraje a priori krásku a nebo odpornou feťačku na prahu smrti. Asi nepřekvapí, že jí skvěle sekundoval Brad Pitt, ale možná překvapí, že jí bezchybně doprovázel Diego Calva, cizák, o kterém ještě hodně uslyšíme. Geniální Tobey Maguire v závěrečné sekvenci už jen symbolicky orámoval absurdnost hollywoodského snu z první scény.

Rozsudek

Leckdo by vyčetl dlouhou stopáž. Pravda, tři hodiny, to už není běžně stravitelná jednohubka. Babylon však plyne rychlostí světla, protože je to prostě jedna velká extáze, která se rozpouští pomalu a postupně. A když vás sejme tak, jako mě, nechcete, aby skončil, takže i ty tři hodiny pak jsou zatraceně málo. Důkaz, že čas je relativní. Film desetiletí a nová droga, kterou si budu pouštět pořád a pořád dokola, aby mě znova a znova utvrzovala v tom, že film je mnohem víc než směsice záběrů a scén. Svět se zastavil, aby moje srdce mohlo bít.

10/10

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *