#38 Hrozby a příležitosti progresivismu

V průběhu 20. století jsme byli svědky nejen prudkého technologického a vědeckého rozvoje, ale také nástupu (a pádu) několika více či méně úspěšných totalitních ideologií, v čele s tandemem těch, které budou mít nesporné dopady na mnohé budoucí generace. Chtělo by se věřit, že lidstvo bude hrůzami nacistického násilí a komunistické arogance poučeno, a tudíž i na dobré cestě ke zlatému věku, v němž se vyvaruje chyb minulých ve prospěch “nového řádu” definovaného světem jako lepším místem pro život.

Koho by napadlo, že i snaha obrátit nejtemnější zkušenosti minulých generací v nespornou výhodu lidského počínání může přesáhnout hranice, které mají se zmiňovanými ideologiemi společného víc, než by se mohlo zdát. A tak jen pár poučených generací po válce a pádu komunistického režimu balancujeme na hranici něčeho, co se na první pohled může tvářit jako naděje pro budoucnost lidstva, ale v důsledku může mít fatální důsledky; i v tom lze najít paralelu mezi současnými sociálně-politickými tendencemi a hrůzami minulého století.

Jak se zdá, lidstvu svědčí zlatá střední cesta. Ta si totiž, třebaže bez vizionářských představ o ideálním světě, málokdy pohrává s hranou náchylnou k aspektům žití, na které nechceme vzpomínat. Ale to, co se dříve mohlo zdát jako pouhá snaha vyhovět určitým sociálním skupinám vyhnout se diskriminačním paradigmatům přežívajícím z (ne)dávné historie, se dnes v zemích, které v mnohém definují ekonomické, politické a sociální trendy, stává kultem, jež se může snadno přetavit v další ideologii s implicitně totalitními prvky. Ideologii, která se, podobně jako nacismus a komunistické režimy dob minulých, skrývá za revoluční myšlenky.

Řeč je samozřejmě o progresivismu. Totiž jestliže definicí totalitarismu je “politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze svých pravomocí a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života”, má naše generace v návaznosti na současné západní filozofie problém. A to lze přiznat, i když budeme souhlasit s nastolením sociální rovnosti skupin, kterých se současné progresivistické tendence ve spojitosti s konstruktem sociálních rolí týkají, tedy žen a mužů, ras, LGBT+ komunity a dalších.

Budeme-li chtít pro určité nikoli přesné srovnání sáhnout do historie, podobně jako neomarxismus modifikoval ekonomické aspekty marxistické ideologie do tématu sociálních nerovností, progresivismus na sociální úrovni doplňuje kapitalismus a snaží se na jeho základech postavit svět odpovídající představě absolutní rovnosti. To by za určitých okolností bylo v pořádku, kdyby však tíha radikalismu nebyla čím dál silnější. Přitom ale i důvěra společnosti v tyto ideje stále roste, a právě tady nepozorovaně vzniká potenciální nebezpečí.

Platí jednoduché tvrzení, že nacisté ani komunisté by se nikdy nedostali k moci, kdyby miliony lidí nevěřily, že jejich vize jsou pozitivní, a také kdyby doba nenahrávala tomu, že je společnost zranitelnější než obvykle. Aniž bych chtěl zmíněné ideologie jakkoli obhajovat, nutno dodat, že v patřičných dobách existovala celá řada více či méně vlivných jedinců – ale hlavně skupin – které v budoucnost daných subsvětů věřili do poslední chvíle. Bylo by troufalé tvrdit, že současný progresivismus, který, jak tuším, ani zdaleka není na svém vrcholu, bude mít trvalé následky na budoucích generacích. Výzva této úvahy spočívá v jediném, a sice v obezřetnosti.

Progresivismus dle některých definic “usiluje o sociální spravedlnost a rovnost ve formě rozšíření a podpory občanských a lidských práv”. Ve skutečnosti ale i něco tak prostého, jako je myšlenka absolutní rovnosti, musí zákonitě respektovat určité hranice, protože v opačném případě by byla popřena jedna z nejzákladnějších pravd přírody, a sice lidská individualita. I v tomto aspektu je představa „absolutního“ progresivismu podobná prapůvodní komunistické praxi: Všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější.

Ve světě, kde se aplikovaný progresivismus stane obecně přijatou (třebaže nepsanou a neformální) ideou, prakticky zanikne společensko-právní respekt a s ním fakticky vzato i presumpce neviny, nejdřív na úrovni společnosti, pak i na úrovni práva. Budeme svědky každodenní praxe v tzv. cancel culture, zdevastovat život člověka bude jednodušší, než kdy dřív. Společenské změny a nároky na cenzuru budou tak prudké a rychlé, že bude existovat jen málo lidí, na které bude těžké najít něco, na základě čeho by je šlo vyřadit ze společnosti. A ta bude čím dál víc náchylná k totalitě, protože první silná a energická skupina bude schopna ohýbat vůli občanů a perzekuovat ty, kterých se potřebuje zbavit.

Celá tato úvaha směřuje k jedinému. Chceme-li zůstat zdravou společností, progresivistické myšlenky musíme užívat jako střízlivý návod k zavedení rovných práv mezi skupinami, jež si taková práva zasluhují. Potřebujeme respektovat druhé, bez ohledu na jejich pohlaví, etnickou příslušnost či sexuální orientaci, ale musíme k tomu dospět, protože když necháme politický systém, aby si to vynutil, nebude to fungovat a nejspíš se to velmi rychle obrátí v obrácenou filozofii. Tak dlouho a intenzivně budeme prosazovat práva jedné sociální skupiny, až se tato skupina stane společenským privilegiem.

Přitom princip této „výzvy“ je veskrze primitivní: Je rozhodně třeba prosazovat, aby všichni měli stejná práva, povinnosti a možnosti, a zůstalo na každém, jak se jich zhostí. Rozhodně musíme bojovat všemi silami za to, abych já jako bílý muž měl totožné podmínky jako nebílá žena, aby heterosexuální jedinec nebyl preferován na úkor jedince homosexuálního. Ale musíme umět tento boj zastavit ve správný čas, a sice v momentě, kdy se všem dostane svých práv, která jim náleží. Ne až v momentě, kdy začneme pro ženy prosazovat minimálně 25 % křesel v parlamentech, na pohovory do firem zvát pouze nebílé osoby nebo odmítat produkovat filmy, v nichž aspoň jedna z hlavních postav není homosexuální.

Samozřejmě, že přirozená cesta k rovným právům je zákonitě delší a bolestnější, než jednorázová revoluce. Na druhé straně, jak by asi vypadal svět, v němž si jakási neviditelná autokracie založená na moderních společenských dogmatech vynutí urychlení sociální evoluce formou revolučních intervencí, aniž by byla společnost připravena toto paradigma tolerovat, ba dokonce dodržovat? Veškeré aspekty bytí musely projít evolucí, revoluce se – až na zářné výjimky – jen málokdy zadařily. Nejinak tomu bude v tomto případě. Tím netvrdím, že bychom měli zastavit veškeré aktivity za práva menšin nebo šikanovaných skupin.

Tvrdím ale, že když se budeme snažit vyvázat ze společenské zodpovědnosti za minulé činy tím, že někomu dáme širší práva než jinému – tedy například afroamerickým občanům dáme více možností, než občanům bílým, protože budeme chtít napravit období první poloviny 20. století, kdy byli Afroameričané velmi ostře diskriminováni – zákonitě tak léčíme jeden problém novým, který se možná nebude jako problém tvářit hned od začátku, ale zákonitě problémem dříve či později skončí. Lidé, kteří zrovna nepatří do žádné ze skupin, jež si progresivismem vysloužily privilegia, se totiž dříve či později vzbouří. A historie se bude opakovat.

Čím intenzivnějšími a radikálnějšími cestami budeme bojovat za rovnost konkrétních sociálních skupin (i kdyby těch, které stále podléhají určitým diskriminacím), tím se propast mezi oběma vrstvami společnosti (tedy nediskriminovanou a diskriminovanou) bude zvětšovat, protože se jako diskriminovaní začnou cítit dříve nediskriminované skupiny, třebaže se víceméně obrátí diskriminační metody. Řešení jednoho problému plodí nový (a často ještě existenciálnější) problém.

Co je tedy vlastně myšlenkou této dlouhé a zatím nepříliš srozumitelné úvahy? Progresivismus je dobrý nástroj, ale zlý pán, a dosáhnout jej ku spokojenosti všech nikdy nemůžeme revoluční cestou.

Platí tvrzení, že všichni na světě by si měli být v příležitostech rovni. Přírodě nezáleží na tom, jsme-li bílí či černí, heterosexuální či homosexuální, muži či ženy. Koronavirus ani přírodní pohromy se na tato dělení neptají a na to bychom měli myslet, kdykoliv budeme mít sebemenší tendence jakkoli diskriminovat odlišné sociální skupiny. Na druhé straně, ač to může znít naivně a příliš optimisticky, rovnosti se dá dosáhnout spíše solidaritou, než politickými zásahy.

S plným vědomím toho, že mnou prosazovaná cesta se zdá v jádru utopická, věřím, že cesta k sociální rovnosti vede lokálně, právě skrze naše individuality. Jejich potlačením nedosáhneme ani náhodou toho, co je proklamovaným cílem. Samozřejmě, že se solidárně pokusíme bojovat za to, aby hendikepovaní mohli pracovat, aby sirotci měli rodinu, aby ženy nebyly vystavovány násilí či aby se etnické menšiny nemusely vypořádávat s rasovou diskriminací. Ale když budeme některým skupinám dávat privilegia, zákonitě je musíme jiným brát, a to je cesta, která nepovede k rovnosti, ale k prohloubení propasti, která je už tak dost hluboká.

Původní myšlenka liberálního feminismu, jejímž cílem bylo emancipovat ženy vůči mužům a zajistit ženám rovná práva, která v té době neměly, je zcela relevantní a přirozená. I feminismus se ale v určitých kruzích přehoupl v radikální charakter té samé myšlenky, jejíž snahou už nebyla rovná práva, ale prosazování nenávisti vůči mužům a patriarchálnímu útlaku mužů vůči ženám. V podstatě se tak z jednoduché, pochopitelné a společensky nutné myšlenky zrodila primitivní ideologie, jejímž účelem není práva narovnávat v něčí prospěch, ale spíše je ohýbat v něčí neprospěch. A to by se celkem snadno mohlo stát – a vlastně v mnoha aspektech už děje – u progresivismu tak, jak o něm hovoříme.

Proto bychom měli odlišovat i liberální progresivismus jako teoretickou myšlenku, návod na cestě za rovností, a radikální progresivismus jako snahu o nastavení nového světového pořádku, na jehož hranici nyní balancujeme. Například hnutí #metoo bylo v pořádku do momentu, dokud jeho cílem bylo motivovat zneužívané ženy, aby se nebály o svých zkušenostech mluvit, případně aby neměly strach udat ty, kteří jim jakékoliv trápení způsobili. Dnes je ale toto hnutí postavené na primitivní cancel culture, která často stojí na domněnkách, předpokladech a hypotézách, nikoli na důkazech a svědectvích, což je faktor velmi extremistický a nebezpečný.

Nevyzývám rozhodně k tomu, abychom ignorovali progresivistické myšlenky jako cestu vedoucí k jakési idealistické vizi sociální rovnosti. Ba naopak, jsem si jist, že je třeba se intenzivně a aktivně zabývat nutností docílit globální sociální úrovně, která bude účelové nerovnosti vnímat jako historický přežitek. Vyzývám pouze k tomu, abychom zůstali střízliví ve svém konání a otevření ve své mysli. Jak bylo řečeno, náchylnosti k radikálním idejím vedoucím ke zhroucení společenského systému můžeme předejít pouze tím, že se budeme držet zlaté střední cesty, a to neznamená zavděčit se všem a všemu. I v jejím rámci lze docílit rovnosti, která světu bude dávat smysl, a to bez intenzivních bojů, násilí a prohlubování sociální propasti, kterou současný progresivismus neřeší, ale pouze posouvá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *