Pozn.: Tento článek je, spíše než recenzí, jakýmsi shrnutím toho, jak se Canon dle mého za poslední dobu posunul, a parametrů, které R6 má oproti předchozím modelům. V brzké době plánuji druhý díl recenze, v němž se chci více věnovat tomu, jak R6 reálně fotí a co dokáže, a který bude pestřejší na mediální obsah a omezenější v obsahu psaném.
Zamyšlení na začátek
Na trh fototechniky před nedávnem přispěchala dvě nová těla od Canonu. My, kteří Canon už nějaký ten pátek používáme, jsme na tuto řadu z generace R čekali jako na smilování boží, doufajíc, že R5 a R6 budou relevantní náhrady za původní dva modely, tedy R a RP. Ty patřily na trhu bezzrcadlovek spíše k průměru a mnoho nedostatků jsme jim (někteří) nedokázali odpustit. Canon se kvůli své nedůslednosti musel v posledních letech potýkat s odlivem mnoha a mnoha příznivců, kteří hromadně migrovali zejména na systém Sony. Zdálo se, že někdejší dominanci Canonu definitivně odzvonilo. Až do léta letošního roku…
Je to neuvěřitelné, ale Canon je zpátky, a to stylověji, než jsme si vůbec dokázali představit. Jestli jsem v posledních letech vnímal filozofii Canonu tak, že dělá sice kvalitní produkci, ale spíš strojově a nuceně – důkazem budiž ztráty Canonu na marketshare – dnešní Canon, který stojí za modely R5 a R6, je zase někým, kdo se nespokojí se snahou držet krok s konkurencí, ale chce pravidla hry psát. Jako kdyby výrobce, který jede spíš na kvantitu, najednou obrátil a začal se produkci věnovat srdcem. Podobně, jako to dělá Peak Design, Loupedeck a další značky, jejichž filozofií není dělat to pro sebe, ale pro fotografy. A Canon se tady proměnil v něco, za co jsme jej všichni chtěli mít – v lovebrand, jehož posláním je vyslyšet přání fotografů (a kameramanů).
Canon udělal s novou řadou jen jednu zásadní chybu. Dost fatálně podcenil zájem, který o tyto produkty bude. Kvůli tomu není výjimkou, když na naskladnění některého ze zmíněných těl čekáte třeba i měsíc. A kromě změny filozofie, s jakou v Canonu k vývoji bezzrcadlovek přistupují, hraje v obřím zájmu roli ještě jeden prvek. Éra zrcadlovek je totiž, jak se zdá, definitivně pryč. Ne snad, že by zrcadlovky dnes už nedokázaly bezzrcadlovkám konkurovat. Z mnoha důvodů je však patrné, a ukazuje se to i na strategiích všech předních výrobců, že bezzrcadlovky budou i nadále ukrajovat čím dál větší část trhu s fotoaparáty a postupně vytlačí zrcadlovky do historie. Jestli je to dobře, o tom můžeme spekulovat.
Bezzrcadlovky ušly za poslední léta obrovský, skoro neuvěřitelný kus cesty. Z podceňovaného formátu s nicotnou výdrží a (pro mnohé) neoblíbeným digitálním hledáčkem se evoluční, ale poměrně rychlou cestou stal dominantní článek trhu, a přechod ze zrcadlovek je pro čím dál víc fotografů něčím nejen nutným, ale i žádaným. A zdaleka největší kus práce – nemyslím tím v kontextu trhu, ale v kontextu značky – tady udělal právě Canon. S původní řadou z generace R se totiž zdálo, že se slavný výrobce jen snaží držet krok s konkurencí, ale že by se modely R a RP zdály nějak zvlášť procítěné, se rozhodně říct nedá. U R5 a R6 je všechno jinak.
Čip a rozlišení
Budu se v této recenzi věnovat modelu R6, a to proto, že jsem si ho pořídil hned jak to šlo, a mám tak dostatečně dlouhou praxi v jeho užívání. Sem tam srovnám parametry s vyspělejším (ale taky skoro dvakrát dražším) bratříčkem R5, ale účelem recenze je popsat, proč pro mě jako „Canoňáka“ je R6 revoluční stroj a proč věřím, že do jisté míry nejen v Canonu, ale i na trhu bezzrcadlovek předběhl svou dobu. Model R5 jsem měl v ruce, ale nezkoušel jej, a tak nechci srovnávat reálné fungování. Přesto jsem přesvědčen, že nepatříte-li mezi hrstku fotografů, kteří pro svou práci bezpodmínečně potřebují velmi vysoké rozlišení, vystačíte si s R6. Nejzásadnější rozdíl je totiž v tom, že R5 má 45 megapixelů, zatímto R6 „jen“ 20.
Čip u R6 je shodný s čipem, který Canon instaloval do 1DX MkIII. Jedná se tedy o špičkový čip, který dokáže zaznamenat fantastické snímky. Menší rozlišení bude mít vždy jednu velkou výhodu, a to datovou úsporu. Jestliže tedy nevyužíváte tisk na extrémně velké plochy (např. billboardy), spokojíte se s R6. K tomu je však nutno podotknout, že i 20 megapixelů je dost na to, aby výsledek na billboardu vypadal slušně. R6 tedy automaticky neznamená, že budete muset dělat výrazné kompromisy při tisku fotografií. Samozřejmě, že v případě zásadnějšího ořezu se z 20 megapixelů může stát 15 i méně, takže pro ty, kteří jsou zvyklí tisknout velké formáty, se možná vyplatí investovat do R5. Přesto si nemyslím, že nemáte-li tyto tiskařské ambice, je nutné obětovat dalších cca 50 tisíc jen do dvojnásobného rozlišení. 20 megapixelů je pro drtivou většinou účelů dostačující.
Autofocus a dynamický rozsah
Nevím, zda je třeba opakovat po mnoha a mnoha uživatelích, že autofocus je u R6 naprosto dokonalý. Těžko říct, dá-li se to vyjádřit jiným termínem, a superlativy určitě neplýtvám zbytečně. A nemluvím jen o tom, že s R6 můžete ostřit na oko i zvířatům. Autofocus na lidské oko je tady zdokonalený tak, že filtrování fotografií podle ostrosti bude ještě mnohem větší problém, než kdy dřív, protože se vám prakticky nestane, že byste v jedné sadě fotografií našli víc než pár neostrých snímků, a to ještě zpravidla ne chybou těla, ale fotografa. Co se autofocusu týče, nedá se mluvit o evoluci, s Dual Pixelem tady dochází spíš k jakési malé revoluci, která mě osobně navždy změnila přístup k focení a především filtrování hotových fotografií. O citlivosti autofocusu, který dokáže jít až na -7 EV, vůbec nemluvě. Něco, co bylo ještě před pár lety naivním snem, je s posledními řadami Canonu plnohodnotně fungující realitou, a R6 (resp. R5) to dotahuje k dokonalosti.
Dalším zářezem Canonu je dynamický rozsah, který byl dosud něčím, co mu řada uživatelů vyčítala, protože v tomto ohledu za konkurencí spíše zaostával. R6 se posunula dál, než bych vůbec doufal, a i při ISO 25600 dokáže vykouzlit neuvěřitelné snímky. Nemluvě o tom, že s rozšířeným ISO se můžete dostat až na 204800. I to svědčí o tom, že je to tělo určené zejména profesionálům, protože tak vysoké hodnoty ISO amatér dle mého názoru nemůže v praxi reálně využít. Totéž platí o dvou slotech na SD kartu (konečně!) či možnosti použít 1/8000 vteřiny expozičního času (oproti RP, kterou jsem používal dříve).
Sportovní, reportážní a další „pohotovostní“ fotografy potěší naprosto fascinující hodnoty sekvenčního snímání. R6 umí 12 snímků za vteřinu s mechanickou závěrkou a až 20 snímků s elektronickou. Nevěřil jsem, že by to opravdu dokázal, přece jen hodnota snímků za vteřinu bývala dlouhou dobu jedním z patřičných marketingových nástrojů, ale k využití maximální hodnoty bylo třeba mít patřičné podmínky. R6 je však i v tomto směru zcela bez kompromisů. A to je to, co se mi na něm líbí. Jde na dřeň toho, co je dnes reálné tělům vdechnout, a nechce dělat kompromisy, protože abyste mohli psát pravidla hry, musíte hru také řídit. Bohudík, že se k této filozofii Canon po letech vrátil, a doufejme jen, že u ní vydrží.
Video
Abych řekl pravdu, svého času jsem i já uvažoval o přechodu na jinou značku, protože mi nevyhovovalo, jak Canon k produkci techniky přistupoval. Důvodem, proč k tomu nikdy nedošlo, byl mj. fakt, že Canon má pro full frame fotoaparáty patentovaný vyklápěcí a otočný displej, na který jsem si stačil během let praxe velmi zvyknout, nejen při focení, ale zejména při natáčení. A to je další prvek, v němž Canon udělal gigantický kus práce. Proměnil totiž „běžnou“ zrcadlovku v nástroj, kterým nepohrdne ani profesionální kameraman.
Zdejší video umí 60fps při 4K a až 120fps při 1080p. Pravda, v poslední zmiňované variantě umí video pouze bez zvuku, ale na druhou stranu, kdo by při takové snímkové frekvenci potřeboval zvuk? Vedle omezení záznamu na 30 minut, což je pro mě nepochopitelné, je to jediná výtka, kterou můžu možnostem natáčení dát. Jinak je záznam perfektní. R6 navíc umí natáčet do c-logu, což znamená, že i v tomto ohledu Canon myslel na profesionály, a jsem si jist, že i pro někoho, kdo se natáčením videí živí, ale nemá nějaké extrémně náročné požadavky, bude R6 bohatě stačit, ať už pro vlogy, B-rolly, reklamy, klipy, amatérské filmy či cokoliv dalšího. I díky pětiosé stabilizaci, kterou R6 konečně má.
Odolnost a ovládání
Oproti R5 je R6 „jen“ z polykarbonátu, a nikoli z hořčíkové slitiny. Kvůli tomu není tak odolná, takže je otázkou, zda se R6 hodí těm, kteří jsou zvyklí fotit v extrémně náročných podmínkách, kdy se do těla může dostat velké množství vody, prachu či jiných nečistot. To je něco, na co poslouží spíše crash testy, než recenze, a uznávám, že se svou R6 crash test dělat nehodlám. Na druhé straně, málokterá zrcadlovka byla tak odolná, aby se prakticky nedala poškodit, takže je otázkou, jestli v kontextu aktuálního trhu je toto v případě R6 zápor, nebo zkrátka jen počátek vývoje extrémně odolných těl.
Mnozí vyčítají modelu R6, že nemá stavový displej. Přece když už ho dávali do R5, mohli ho dát i do R6, není to tak nákladná záležitost. Jistě, na druhou stranu, výrobce potřeboval oba modely nějak odlišit, a těch odlišností není zase tolik. Stavový displej jsem nikdy nevyužíval, a to ani v případech, kdy jsem měl tělo se stavovým displejem. Jste-li na něj zvyklí, možná vám bude chybět, ale znovu – je otázka, zda stavový displej (a dvojnásobné rozlišení) stojí za investici o 50 tisíc dražší. Někomu samozřejmě ano, ale většina fotografů podle mého při porovnání obou modelů dojde k tomu, že se více vyplatí pořídit si R6 a za zbylé finance dokoupit nějaký zajímavý objektiv.
Podstatná informace pro všechny Canoňáky je, že se vrátil joystick i ovládací kolečko. Něco, co mi na RP zásadně chybělo, je konečně zpátky. No, trvalo mi nějakou dobu, než jsem si zvykl vrátit se k ovládání, které je svým principem zcela odlišné od toho na RP, ale teď už jsem rád, že je to zase zpátky, protože to bylo něco, co se kdysi Canonu hodně povedlo a vzbuzuje to (snad nejen ve mně) poměrně zajímavou nostalgii po těch kusech canoňácké techniky, která ještě stávala za to.
Výdrž a mezipaměť
Musím říct, že mě R6 velmi příjemně překvapila i co do výdrže. Výrobce udává 510 snímků na baterku, ale já se bez problémů dostanu i na 800, a to se při focení nijak zvlášť neomezuji. To je hodnota, o které se mi u RP mohlo jenom zdát. Ergonomie je zase bližší zrcadlovkám, což mi vyhovuje; RP byla nepatrný kousek techniky, R6 je na bezzrcadlovku celkem dělo, které s gripem plnohodnotně nahradí „pocit něčeho v ruce“, na který jsme byli zvyklí (a měli jsme ho rádi) ze zrcadlovek. Samozřejmostí je sofistikovaná konektivita skrze Wi-Fi, Bluetooth, USB-C či HDMI, včetně možnosti automaticky už při focení zálohovat data na cloud. Zase – něco, o čem jsme mohli dříve jenom snít, je realitou. Fotografie se neuvěřitelným způsobem posouvá.
Co musím zmínit, a pochopí to zvlášť uživatelé RP (a možná i R), je mezipaměť. To, u čeho RP nestíhalo a muselo se dlouze vzpamatovávat, je pro R6 jako procházka růžovou zahradou. Během žádného focení, a to ani při sekvenčním (!), jsem ještě neměl problém s bufferem a s čekáním na to, až bude tělo moci zase sloužit.
Shrnutí
R6 je pro mě něčím, co přišlo jako blesk z čistého nebe a vyřešilo mi drtivou většinu problémů, které jsem s předchozími těly měl. Jako kdyby si management Canonu sedl a googloval a googloval, než nevygoogloval všechno, co se fotografům na předchozích řadách nelíbilo. Pak šel do továrny, zadal parametry a začal tvořit. Tvořit něco, k čemu jsem si zase dokázal najít cestu skrze srdce a nikoli jen ruce a oko. Něco, na co jsem čekal hodně dlouhou dobu, a teď to konečně přišlo. R6 používám pár týdnů, ale už teď vím, že bych neměnil, bez ohledu na finanční dostupnost či cokoliv jiného.
Klady
Profesionální snímač
Skvělý dynamický rozsah
Bezchybný autofocus s ostřením na lidi i zvířata až do -7 EV
ISO až 204800 (použitelné i v 25600)
2 sloty na SD kartu
Hledáček s 3,7 mil. bodů
Sekvenční snímání až 20 snímků za sekundu
4K video 60fps
Pětiosá stabilizace
Natáčení do c-logu
Návrat joysticku a ovládacího kolečka
Výdrž teoreticky až 1000 snímků, v praxi 500 – 800
Sofistikovaná konektivita (Wi-Fi, Blueetooth, zálohování)
Ergonomie
Vyřešeny problémy s mezipamětí z RP
Zápory
Limit na natáčení videa 30 minut
120fps video bez zvuku
